Nový Vůdce 1/2

27. prosinec 2013 | 15.11 |

Probouzím se brzy. Nemůžu spát. Včera boj nedopadl nejlíp, a jako starší ze dvou sester se dneska musím ujmout vedení. Nevím, jestli jsme připravená stát se Vůdcem, ale nic jiného mi nezbývá. Pro rodiče bylo důležité dodržovat tradice. Musím to být já. Čeká mě poslední půlrok na střední, a už povedu celý svůj klan. Je to velká zodpovědnost, jsem si toho vědoma. Právě proto se mi do toho nechce. Večer se celý klan sejde, aby se dozvěděl tu novinku. Ode dnešního večera jsem nový Vůdce klanu Fortis.
Je pondělí, půl sedmé ráno. Měla bych jít vzbudit Alex, svoji o rok mladší sestru. Alex má jednu úžasnou schopnost. Její emoce jsou vždy na bod mrazu. Neumí dávat najevo lítost nebo smutek. Je to pro ni lepší. Nedochází jí, co se vlastně stalo. Že naše rodiče zabili. Je to schopnost, kterou má málokdo. Já jsem opak. Snažím se cítit, co nejvíc. Proto si Daniel myslí, že nejsem schopná vést svůj klan. Podle mého staršího bratra je k vedení potřeba tvrdost a ne soucit. Mýlí se. Máma svůj klan vedla dobře. Uměla výborně bojovat ale také naslouchat. Proto ji členové klanu měli rádi. Daniel si samozřejmě myslel svoje. Myslím, že na mě vždycky trochu žárlil. Proto, jaké jednou budu mít postavení. Nesnesl pomyšlení, že by mu měla poroučet jeho mladší sestra. Nejvíc se bojím, jak tuto změnu vezme on. Vejdu do pokoje Alex a otevřu okno. Alex se zamrví v posteli. "Ještě chvilku, Niko." Usměju se. " Je půl sedmé, Alex, měla by sis pohnout. Víš, že ti po ránu všechno trvá." Alex jenom zamrčí na souhlas. Jsem spokojená. První úkol dnešního dne jsem zvládla na jedničku. Teď ještě přežít ve škole a nevycucat každého, kdo se ke mně přiblíží. Naštěstí sedím sama v poslední lavici, takže při nejhorším nepadne za oběť třídní učitel. I když se vsadím, že spolužákům by bodlo, kdyby odpadl v půlce vyučování.
Přijdu do třídy zároveň se zvoněním a třídním v zádech. Docupitám do své lavice a učitel začne vykládat něco o tom, jak k nám za chvilku přijde nový spolužák. Při těch slovech se začnu rozhlížet po třídě, abych zjistila, kam si asi tak sedne. Jak jsem čekala. Nikde není volné místo. V tom někdo zaklepe na dveře a dovnitř se protáhne hlava kluka. Má na sobě dobře vonící kolínskou. Jo já vím, sedím až úplně vzadu, ale to je jedna z výhod, kterou mám. Silnější čich, vyvinutější smysly. Učitel pošle nového kluka ke mně do lavice. Zrovna dneska opravdu nemám chuť držet své schopnosti na uzdě. Ten kluk dopadne špatně. Přijde ke mně a než se posadí, tak se na mě usměje. A nenuceně. Ještě jsem nic neudělala.

Další výhoda, když skončíte jako já. Sex-apel máte v krvi, stejně jako přitažlivost cizích pohledů. "Ahoj, já jsem Jakub." Podává mi ruku. Na moment zaváhám a pak mu ruku stisknu. "Nikoleta. Říkají mi Nika." Neubráním se úsměvu. Ten kluk je docela milý. Hodina probíhá, jako normálně - nudně. O přestávce se Jakubovi při chystání učebnic na další hodinu z tašky vysype skicák. Neubráním se a podívám se do něj. "No, páni." Vypravím ze sebe po nějaké době. "Špicovní nákresy. Vážně hezké. Ale proč kreslíš zrovna upíry?" Jakub na mě zamrká. Nic neříká, tak pokračuju. "Proč ne třeba, já nevím, netopýry? Nebo rovnou vlkodlaky?" Chvilku se na mě nechápavě dívá. "Promiň, ale to znamená, že se ti to líbí, nebo ne?" Přikývnu.  Jo, líbí se mi to. A on se mi taky líbí. Mezi tím, co si prohlížím jeho obrázky, vytáhne z batohu sešit v tvrdých deskách. "To by se ti mohlo líbit i tohle. Třeba." Nakouknu dovnitř. Chvilku si pročítám jeho studie o pravosti upírů a pak se neudržím a začnu se smát. Jakub to pochopí tak, že si o něm myslím, že je blázen a bere mi sešit z ruky. Pokouším se ho uklidnit. "Ne, počky. Promiň. Já jenom, že máš hodně bujnou fantazii. A to je dobře, samozřejmě. Ale doopravdy tomu nevěříš, že ne?" Jakub pokrčí rameny. "No, já nevím. O upírech se píše v hodně kronikách a tak, tak na tom musí být něco pravda." Vracím mu sešit. "Pravda to je. Upíři opravdu existují, ale rozhodně nemají tesáky ani nic podobného."  Zvedne obočí. "Proč myslíš?" Počkám, až dozvoní zvonek, který právě oznamuje hodinu. "Vím to."

Po škole spěchám do šatny a ze šatny. Potřebuji se co nejdřív nabít, jinak mě raní. Ten kluk mě normálně přitahuje. A to není dobré. Je to člověk, proboha. Není, jako já. Jenže co čert nechtěl, dohnal mě. Snažím se vymluvit, že nemám čas, ale podle všeho mě to nebaští. Nakonec to vzdávám a pozvu ho na kafé do jedné kavárny nedaleko školy. Začínám být nervní. Včerejší boj mě vyčerpal a ještě jsem neměla možnost doplnit svoji energii. Ale i když čert zařídil, že mě Jakub zdržel, postaral se také o to, abych si sedla naproti stolku, u kterého se zrovna dohaduje ne moc zamilovaný páreček. Našpicuji uši. No jo, je to jasné, žárlí na něho. A přitom nemá proč. Ten kluk je hodný, cítím to. Ale je dobře, že mu dělá, i když tichou, žárlivou scénku. Žárlivost je jedna z nejsilnějších špatných emocí. Ta holka ze sebe vypouští tolik energie, že ji ani celou nepojmu. Upřu na ni zrak a začínám ji pomalu vysávat. Tolik se v tom vyžívám, že zapomenu na Jakuba. Přesně tohle jsem potřebovala. Tolik energie z jednoho člověka jsem už dlouho nezažila. V tom nejlepším mě Jakub vyruší. "Jsi v pořádku?" drcne do mě. Trhnu sebou a začnu se soustředit na to, co říká. "Jo jasně. Promiň, říkals něco?" Než stačí odpovědět, přijde k nám servírka. Objednáme si kávu a on zpustí. "Tak jak můžeš vědět, že upíři nemají tesáky, hm? Jak jinak by sáli krev?"
"Ale oni krev nepotřebují. Dřív možná ano, ale určitě to nebylo kvůli krvi jako takové."
"A kvůli čemu?" pokrčím rameny. "Energie." Jakub na mě nevěřícně zírá. "Energie? V krvi je energie a proto lidi vysávají?" Vím, že bych ho při tom měla nechat, ale neudržím se. "Energie je ve všem, ale dřív nevěděli, jak ji získávat. Z krve je to nejjednodušší způsob, ale existují i bezpečnější způsoby získávání."  Servírka přinese námi objednané kávy. A já se snažím změnit téma. "Tak, jak se ti líbí ve škole? Musí být těžký zařadit se do nového kolektivu v půlce školy."  Jakub upije z šálku. "No není to nejhorší. Při nejhorším nesedím v lavici s úplným blbcem." Usměje se na mě. Úsměv mu oplatím. "Se mnou to taky není úplně bezpečný." Jakub se nadechl, nejspíš proto, aby se zeptal proč. V tom se však za jeho zády objeví Daniel. "Můj brácha mě hlídá na každém kroku. Bojí se, že udělám nějakou blbost." Říkám se smíchem a kývnu jeho směrem. Jakub se otočí a za ním stojí můj bratr. Hned mu podává ruku. "Ahoj, já jsem Daniel."  Jakub mu potřásá rukou. Něco se na něm změnilo. Na Jakubovi. Hodím na Daniela vyčítavý pohled. A ten, jakoby nepochopil, si k nám přisedne. "Tak Jakub. Tebe neznám.  Jsi tady nový?" Jakub neschopný slov přikývne. Mám toho dost. Proč vysává energii z někoho, kdo se mi líbí? "Omluvte mě, jenom si odskočím. Za chvilku jsem zpátky." Vstává Jakub a odchází na WC. Jenom, co zmizí z doslechu, začnu se do Daniela obouvat. "Co to děláš? Proč to vlastně děláš? Nic neděláme, jenom si normálně vykládáme." Daniel na mě hodí svůj falešný starostlivý pohled. "No tak, Niko, moc dobře víš, že není pro tebe. Ale udivuje mě, že je v pořádku, když sedí zrovna s tebou. Ráda se krmíš na typech, jako je on."
"On je jiný, Dane. Nech ho být, nebo budeš litovat."
"Na vyhrožování sis vybrala špatnou chvilku. Jsme mezi lidmi. Uvidíme se večer, až mi, jako nejstaršímu milostivě předáš místo Vůdce. Měj se."  Než jsem se stihla vzpamatovat, byl pryč. A dost. Než se Jakub vrátí, musím zmizet. Vytahuju peněženku a z ní obnos za dvě kávy. Když jdu platit k baru, vyžádám si od servírky kousek papíru a tužku. Na papírek napíšu vzkaz Jakubovi, že jsem musela odejít, protože Daniel dělal problémy (vlastně to ani není velká lež) a poprosila servírku, aby mu můj vzkaz předala. Určitě mu ho předá, na ni je spoleh, znám ji. Z kavárny doslova vyletím a po cestě domů píšu hromadnou SMS určenou členům klanu, že se schůzka koná už za dvě hodiny. Daniela jsem vynechala, ten to vědět nemusí, beztak už netrpělivě vyčkává doma. A právě to potřebuju. Musím ho přesvědčit, že já mám právo na Vůdce a že on mě bude poslouchat. A čím dřív po boji se to oznámí skupině, tím líp.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře