Milovat znamená chybovat

28. prosinec 2013 | 08.56 |

Spěchám domů udělat si úkoly a zkontrolovat úkoly Alex. Po cestě mě ale dožene Jakub. "Niko. Celý týden se mi vyhýbáš. Proč?" Jdu bez řečí dál, ale Jakub mě chytne za ruku a otočí ke mně. Nechci mu ubližovat, ani ho vysávat a tak mu ruku odtrhnu. "Musíš se ode mě držet dál, Kubo. To je to nejlepší, co můžeš udělat." Otočím se a pokračuji v cestě. Jakub se ale hned tak nevzdává. "To se mnou vážně nebudeš mluvit jenom kvůli tvému bratrovi?" Kéž by věděl. Kéž bych mu mohla říct. Ale to nejde. "Je to kvůli mně. Mohla bych ti ublížit." Znovu mě dožene a snaží se mě chytit. Oženu se po něm. "Drž se ode mě dál. To že spolu sedíme ve škole, nic neznamená. Nechoď za mnou, nemluv na mě. Prostě běž pryč." Snažím se to říkat lhostejně, ale dá mě to víc práce, než bych myslela. Dneska se projedu autobusem. Je to dobrý styl načerpat energii. Takový fast-food pro upíry. Nasednu do busu a posadím se naproti očividně aktivní ženě. Vytáhnu z tašky učebnici a na oko z ní čtu. Při tom se ale zadívám právě na svoji oběť. Přes učebnici ji upřeně sleduji a cítím, jak její energie přechází na mě, jak ona žena začíná slábnout, být mrzutá. Musím přestat dřív, než začne blednout. To už hraničí s problémy. Když se dostanu až na tuto hranici, zaměřím se na muže, který sedí vedle ní. Není mi příjemné takto vysávat z lidí jejich energii, ale co jsem se stala Vůdcem, potřebuji energie víc, abych zvládla Daniela. Sice už není tak vzpurný, ale pořád v něm něco je. Cítím to a chci být připravená. Nehodlám nic podcenit. Takto se svezu asi tři zastávky, pak vystoupím. Zbytek dojdu pěšky. Vezmu to přes park, tam se dá taky nasát trochu té energie.  Za chvilku jsem doma a jdu rovnou za Alex. "Tak co? Úkoly máš hotové?" Alex sebou trhne. Pak se usměje a kývne, že ano. No, jenom aby. "Půjdu do skrýše, chceš jít taky?" nabídnu jí. Alex zavrtí hlavou. "Ještě musím jít ke spolužačce udělat nějaký referát do školy. Ale pak se zastavím." Pousměji se. "Hlavně, ať to spolužačka přežije ve zdraví. Tak zatím." Ve dveřích na ni mávnu a jdu do pokoje se nachystat. Úkoly si vezmu sebou, udělám si je ve skrýši.

Ke konci úkolů se objeví Tobias. Vzhlédnu a on, jako vzorný podřízený se ukloní. "Vstaň." Vyzvu ho. Tobias si stoupne a popostoupí ke mně. Sejdu dolů. A vyzvu ho, ať se posadí. Když sedíme, Tobias spustí. "Víš, Nikol, tvoje máma slíbila, že se můžeme s Kristou vzít." Přikývnu a on pokračuje. "Jestli nevadí, že jsme každý v jiné třídě... doufám, že ne protože jsi před týdnem říkala, že ti nevadí, když spolu budeme sedět, pokud se hodlám slušně chovat. Tak jsem doufal –" Mávnu rukou na znamení, že má ztichnout. "Jde ti o to, aby, jste spolu mohli zůstat, i když tady máma už není. Mám pravdu?" Tobias přikývne. "Nemusíš se bát. Tobě a Kristě fandím. Nikdy s vámi nebyl problém. Nevidím důvod, proč byste spolu nemohli zůstat. Až budete mít v ruce termín svatby, tak přijďte a oficiálně vás prohlásím za dvojici." Tobias se uklonil a chystal se odejít. "Ještě něco, Tobiasi." Volám za ním. Tobias se otočí "Ano?" Vstanu ze stoličky, na které jsem do teď seděla a přijdu k němu. "Tak jsem přemýšlela, že Krista už tady taky nějaký ten rok je." Tobias přikývl. "Co bys řekl tomu, že bych ji povýšila do třetí Řady? Byli byste pak spolu ještě víc." Tobias nadšeně přikyvoval. "Ale nic jí neříkej. Blíží se její narozeniny, tak jí to oznámím, jako její dárek. Určitě bude mít radost." Tobias se znovu poklonil, i když teď už nemusel a dobře to věděl. "Děkuji, Niko. Určitě bude mít radost. Já ji mám už teď." Usmála jsem se a pokynula mu, k odchodu. Po té jsem dodělala zbytek úkolů a chystala se jít domů. "Tak jak jde panování?" ozvalo se za mnou. Alex se ukázala. "Právě končím. Ale ještě s tebou mám řeč, Alex." Sestra zvážněla. "Provedla jsem něco?" Chvilku se na ni dívám kamenným výrazem. "Ale kdepak. Jenom mě tak napadlo, kdy jsi naposledy trénovala, hm?"
"No, pár dní už to bude. Chceš si to rozdat?" podívá se na mě vyzývavým pohledem. Zasměji se. Začala jsem tím lehčím, jako jsou odrazy úderů a kopů a postupně jsme se dostávali k těžším a těžším věcem. Dokonce mě jednou položila na lopatky. "Výborně. Tak před Danielem se ubráníš." Daniel z daleka není tak dobrý v boji z blízka, jako já. Takže když mě moje mladší sestra položí na záda, úspěch jí musím uznat. "Zítra se aktivně začneš učit boj proti více útočníkům. Vím, že už základy máš, Alex, ale ještě jsi aktivně nikdy netrénovala, pokud se nemýlím." Alex přikývne. "A koho proti mně poštveš, hm? Že by našeho bratra?" směje se. "Kdepak, sestřičko. Přemýšlela jsem nad Lenou a Ronaldem. Sice se zrovna dvakrát nemusí, ale určitě nebudou proti." Směji se. "Ty toho vůdcovství nějak začínáš využívat." Šťouchne do mě Alex. Šťouchnutí ji oplácím. Po tom hravém boji se rozhodneme ještě načerpat trochu té energie a tak míříme do nedalekého baru, kde se obvykle schází většina našeho klanu. Zrovna tam těm dvěma oznámím, že zítra je čeká zápas s mojí sestrou.

Do baru se jde kolem temných uliček, kde se každou chvilku někdo mlátí, zabíjí a podobně. Zrovna v jedné se teď taková jedna rvačka odehrávala. Je to dobrá příležitost se po cestě posilnit. Každá si bereme jednoho. Alex toho na zemi a já toho, kdo očividně vyhrává. Po chvilce se ale zarazím. "Alex, nech ho být." Alex se na mě tázavě podívá. "Prostě ho nevysávej. Běž do baru, za chvilku přijdu."
"Nehnu se z místa, dokud mi neřekneš, co se děje, Niko."
"Já toho kluka znám. Toho na zemi. Není to rváč, věř mi."
"Tak ho nechám a podělíme se o toho druhého."
"Ne. Toho druhého si vezmu sama. Jestli tady chceš čekat, fajn. Ale do tohoto se nemíchej, ano?" Alex jen máchne rukou. Rozběhnu se k těm dvěma.  Útočníka odhodím a věnuji se tomu na zemi. "Jsi v pořádku? Nejsi zraněný?"  Najednou něco ucítím. Ale ne, krev. Zhluboka se nadechnu a soustředím se na to, abych z něho nevysávala energii. "Niko? Co tu děláš?" Než stačím odpovědět, drží mě útočník zezadu kolem krku. Alex se ke mně chystá rozběhnout. "Ne! Buď zůstaň, kde jsi, nebo běž pryč. Tohle zvládnu." Alex se zastaví a pozoruje všechno  zpovzdálí. Útočníka chytnu za ruku a soustředím se na jeho životní energii. Není to lehký, když mě škrtí, ale postupně jeho pevnost opadá. Ve správný čas se mu vytrhnu a praštím s ním o nedalekou lampu. Než se sesbírá ze země, stojím před ním a přidržuji ho jednou rukou na prsou, aby sebou nevrtěl, a druhou rukou mu držím zápěstí. Upřeně se mu zadívám do očí. Padouch začíná viditelně blednout. Neodpustím si sarkastickou poznámku "Nějak bledneš. Je ti dobře?" V té době už Jakub stojí na nohou. "Niko, co mu to děláš?" Jeho hlas slyším, ale neberu na vědomí. Dál se věnuji své oběti. "Není to najednou nějak nevolno, nebo slabo?" Padouch, moje oběť valí očima. Jde v nich vidět samé záporné emoce. "Cítím strach. A zlost, nenávist. Miluji tuhle energii. Ani nevíš, jak mě posilňuje." Jakub se odhodlá chytit mě za ruku a trhnout semnou. "Niko! Netuším, co děláš, ale myslím, že mu ubližuješ." Vzpamatuji se a plně se začnu soustředit na Jakuba. "On ubližoval první, Kubo. Tobě." Natáhnu vůni krve. Začnu se soustředit na Kubovu energii, ale Alex doběhne dřív, než mu stačím ublížit. "Niko, soustřeď se! Sice nevím, o co tady jde, ale vím, že jemu ublížit nechceš." Otočí se na Jakuba. "Měl bys jít. Krvácíš a moje sestra se neumí kontrolovat, když je v ráži. Teď nezáleží na tom, že tě chtěla chránit. Teď už to není možné. Je pro tebe nebezpečná." Jakub se snaží protestovat, ale Alex ho zarazí. "Je mi jedno, co chceš udělat, nebo říct. Prostě vypadni a nesnaž se ji kontaktovat. Běž! Vypadni!" Jakub nakonec povolí a uteče neznámo kam.

Výpravu do baru jsme vzdali. Teď sedíme doma v obýváku u teplého čaje. Po chvilce otálení Alex zpustí. "Co to mělo znamenat, Niko?"  Neodpovídám. "Chtěls ho chránit, proč? Nikdy to neděláš."
"Znám ho, Alex. Je to moc hodný kluk. Vím, že jsem se neudržela a děkuji, že jsi mě odtrhla."
"V pořádku. Řekla jsem mu, ať se tě nesnaží kontaktovat." Praštím se do čela. "Tohle se nepovedlo."
"Proč? Nemyslím si, že by to zkoušel. Byl dost vyděšený."
"Právě tohle se nepovedlo. Je to můj spolužák, Lexi. Sedíme spolu v lavici. Doufala jsem, že zrovna tohle se nikdy nestane. Jemu jsem nikdy nechtěla ublížit. Je jiný, je hodný a je sním sranda a..."
"A máš ho ráda." Vytuší Alex. To mě nadobro umlčí. Alex to pochopí jako souhlas. Povzdechne. "Chápu to, Niko. Ale snad víš, co to znamená, že ano? Je to člověk, Nikoleto. Nikdy by jsi s ním nemohla být. Jako úplně být. Bez toho, aniž bys mu nevzala jeho – "  Praštím do stolku. "Vždyť já vím, Alexis! Raději mi řekni, co mám dělat? Zamilovat se do člověka je riskantní, vím, že ano. Zvlášť, když nakonec nepřijme naši rasu. Ale jak se toho pocitu mám zbavit? A ta jeho krev a to všechno. Kruci!" Alex vyskočí, aby mě utěšila, ale zrovna o tohle teď nestojím. Kéž by tady byla maminka. Ta by mi určitě poradila. Podobnou situaci zažila, určitě by poradila něco kloudného. "Za Danielem jít nemůžu, ten má na lidi jediný názor. Ale co mám teď dělat? V pondělí ve škole se bude vyptávat. Co mu mám říct?" Alex pokrčila rameny. "Máš jen dvě možnosti. Buď mu to říct, nebo se ho zbavit. Já osobně si myslím, že by to mohl pochopit. Ale je to na tobě, Niko." V tom se ve dveřích objeví Daniel. Na toho mám tak náladu. "Zdá se, že máš návštěvu, sestřičko."

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře