Zrada 1/2

5. leden 2014 | 08.02 |

Uběhl asi týden od první schůzky s Terezou a Nika měla na své straně ji a taky ty tři, o které se měla Terka postarat. I přes to jim ale Nika pořád úplně nevěřila. Přece jenom si je podrobil Daniel a to se nesmí brát na lehkou váhu. Nika svolala schůzku ve staré továrně dneska večer. Je pátek, takže zítra odpadají povinnosti. Bude víc času všechno probrat. Ještě před tím se ale musí jít nakrmit. Zajde si do baru, ve kterém to žije každý den od rána do večera. Nika chodí kolem do práce i z práce. Nezažila, že by v těch časech byl bar poloprázdný. Otevře dveře a vejde dovnitř. Vypadá to tam líp, než z venku. Potahované sedačky, ceny ucházející. Nikoleta přejde přes celý sál k nejzadnějšímu rohu a tam se usadí. Místo v rohu je vždycky dobré. Má všechny na očích, ale přitom není na očích ona, takže si nikdo nevšimne, jak na někoho zírá. Usadí se, objedná si kafé a vytáhne svůj poznámkový blok. Když barman přinese její objednávku, poprosí ho ještě o pero. Barman odběhne a za chvilku se vrací s dvoubarevnou propiskou. Výborně. Tohle vracet nebude. Začne si čmárat do sešitu a přitom se rozhlíží, na koho se upne. Svoji oběť má vybranou a už se soustředí jenom na ni. Je to asi stejně stará holka, jako ona. Ale i když vypadá křehce, její energie Niku udivuje. Na ní se může v klidu najíst a nijak zvlášť ji to neohrozí. Soustředí se čím dál tím víc, ale má pocit, že energii ztrácí spíš ona, jak její oběť. Něco tady nehraje. V tom se dívčina otočí. Nika málem vylije kávu, když na jejím krku spatří medailon. Sebere si své saky-paky zaplatí kávu i s dýškem a z baru doslova vyletí.

Když přijde čas schůzky, Nika nervózně přešlapuje. "Děje se něco, Niko?" ptá se Alex Dokonce i Jakub se na ni dívá ustaraným pohledem. "Potom." Řekne Nika prostě. Když všichni dorazí, Nika spustí. "Dneska se vykašleme na nějaké úřadování. Máme tady problém. Velký problém." Všichni se po sobě začnou dívat, šeptat si. Nika je jedním gestem utiší. "Prosím, poslouchejte. Znáte ten bar ‚U Lovce‘?" všichni přikyvují. "Tak ten bar se tak nejmenuje pro nic za nic." Alex na svoji sestru zírá s otevřenou pusou, Jakub spíš nechápavě a všichni ostatní vyděšeně. "Chápete dobře." Povzdechne si Nika. "Ale to neznamená, že se s tím nevypořádáme. Náhodou nám to nahrává do karet.

Sice tady máme lovce, ale také je tu člověk, který stojí na naší straně." Při těch slovech pohlédla na Jakuba, který se ještě pořád tvářil zmateně. "Lovci jsou lidé, kteří nás loví. Vědí o nás dost na to, aby věděli, jak nás zničit. Nemusíš se bát, Kubo, nikdo nikoho nezabije, ale oslabí nás. A čím jsme slabší, tím jsou oni silnější. To si nesmíme dovolit. Ale díky nim a tobě zničíme Daniela." Alex se jen nesouhlasně dívá, ale nehodlá odporovat. Ostatní mají podle všeho stejný názor, jako Alex, ale z ticha jsou také. "No tak. Vyjde to." Dodává jim Nika odvahy. "Jaký je plán?" ptá se Alex. Nika se usměje. "Jednoduchý. Pošleme Kubu mezi ně. A on je nasměřuje na Dana."
"Ale co když zjistí, že nejsem jako oni?"
"Jsi člověk a nosíš stejný amulet, jako měl jeden z těch, na kterých jsem se snažila krmit."
"A to znamená co?"
"To znamená, že to samé, co máš ty, nosí i oni. Nebudou mít podezření. Jednoduše o upírech mluv ošklivě. Ostatně se zaměříš na klan Danů a to snad nebude tak těžký je nenávidět, ne?"
"Jsi si jistá? Co když přijdou na to, že patřím k vám?" Nika se nadechla, aby mu odpověděla, ale už to nestihla. Dovnitř trhla ta dívka z baru. Všichni si v momentě všimli jejího medailonu a snažili se uniknout. Ale nebylo kudy. V tom Jakub chytil Nikoletu za loket a trhl s ní směrem k té dívce. "Zdá se, že mám společnost. Už několik měsíců se snažím nějakého Lovce najít. Tyhle sleduji už pár týdnů. Překazilas mi to. Právě mě chtěla vyslat za vámi." Vyčetl neznámé dívce Jakub. Ta si ho měřila pohledem. Po chvilce řekla "Dobrý nápad připlést se mezi ně. Jak jsi to zvládl?" Jakub pokrčil rameny. "Svůj amulet jsem nechal doma a dělal, že nevím, o co jde. Nechal jsem ji, ať se do mě zamiluje a pak to šlo samo. Jakub jméno mé." Usmíval se a podával jí ruku. Ta mu úsměv oplatila. "Marie." Potřásla mu rukou. "Takže, co s nimi teď budeš dělat?" ptala se. "Těžko říct." Řekl Jakub prostě. "Proto jsem se vás snažil najít. Nevím, co mám dělat. Když jsem zjistil, že upíři opravdu existují, šel jsem po jejich stopách. Trvalo mi pět let, než jsem nějakého objevil. A teď vlastně ani nevím, co dělat."
"Žádný problém. Pomůžeme ti." Pískla na prsty a dovnitř se nahrnulo dalších asi deset lidí. Každý se někoho ujal a všechny je odtáhly do dodávky, která je zavezla neznámo kam. Na místě je vyložili a dovedli někam do sklepa, nebo skladiště, upravené jen pro jediný účel. Zavřeli je do cel, každého zvlášť a odcházeli do vedlejší místnosti. "Počkej ještě." řekl Jakub Marii. "Pak přijdi za námi." Řekla a odešla. Jakub se vrátil k Nikoletě. "Sorry." Řekl jakoby nic. "Nic jiného mě nezbývalo. Mám proto své vlastní důvody." Pokrčil rameny. Nika se usmála. "Já vím. Zareagovals dobře, Kubo. Pěkně sis to vymyslel, věří ti, to je dobře." Jakub se ušklíbl. "Nemusel jsem si nic vymýšlet, abych je přesvědčil. Ale nečekal jsem, že budeš tak hloupá zrovna ty." Řekl a odešel.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře