2) Začátek nového přátelství

26. leden 2014 | 09.57 |

Začínala druhá půlka srpna. Julie byla u tety a strýčka skoro tři týdny a ten srub i všichni kolem jí lezly na nervy. Měla všeho dost, chtěla odjet, jak nejdál to jen půjde. A hlavně někam, kde je signál. Po obědě se rozhodla, zajít se podívat alespoň do nedalekého lesa. Přinejhorším se ztratí. Vlastně by byla nejraději, kdyby se ztratila a už ji nikdo nenašel. Pro případ, že by se tak opravdu stalo, si sebou vzala do batůžku obložený chleba a sodovku. Obula si své botasky a vydala se přes palouk, který se táhl do nekonečna k lesu. Udělala si hezkou procházku, než přišla na kraj hlubokého a neznámého, smíšeného porostu. Šla dál a za sebou nechávala různé keře a keříky a směřovala dál do lesa. Snažila se držet pěšinky. Myšlenka, že se ztratí a nikdo ji nenajde, se jí přestávala líbit. Když šla asi dvě hodiny, uvelebila se na pařezu, který se na ni už z dálky usmíval. Batoh si položila vedle sebe na zem a vytáhla z něj sodovku. Léto bylo v nejteplejším období, a i v poměrně chladném lese bylo horko. Sodovku zašroubovala a dala zpátky do batohu. Po té vytáhla svůj chleba. S chutí se do něj zakousla a rozhlížela se po vrcholcích mohutných stromů, jestli někde nezahlédne veverku, nebo něco podobného. V tom za sebou uslyšela strašidelně podivné mrčení. Julie sebou trhla, až upustila svůj chleba na zem. Přinutila se otočit se. Za nedalekým křoviskem prosvitlo něco bílého. "Že by liška?" blesklo hlavou Julii. "Ale bílá liška tady, to je asi blbost. " Pomalu si stoupla a zrak měla upřený na to místo, kde viděla mihnout se tu bílou potvoru. Sama pro sebe se usmála. Připadá si jako v tom hororu, kde v místních lesích loví yetti. Hned tu kravinu zavrhla. Zamrčení se ozvalo znovu, tentokrát o něco blíž. Ono se to k ní blíží! Ale z které strany? Julie se snažila mezi stromy zahlídnout něco bílého. Listí na zemi začalo nepřirozeně šustit. Je to yetti. Určitě je to on. Jedním chmatem sebrala batoh a začala utíkat směrem, kterým sem přišla.
Po pár minutách vysilujícího běhu Julii napadlo, že snad opravdu zabloudila. A teď ji k tomu všemu ještě sežere yetti. Naštěstí stála pořád na pěšince, po které sem přišla. Zastavila se, aby trochu ulevila svým plicím, než se dá na další metu zběsilého běhu. Přitom pozorně naslouchala. Přímo před ní se zachvělo listí. Yetti! A neviditelný k tomu! Ale byla to jenom žába, která se uvelebila pod zemí a právě se snažila vyhrabat na světlo. Julie těžce oddechovala. Znovu to zamrčení. V Julii hrklo. Tak přece tady něco je. Tohle určitě nebude žába. Mezi stromy zahlídla, jak se tam něco mihlo. Rozhodla se vzdát další běh. Když ji to bude chtít zabít, stane se tak jak tak. A když ne, pak nemá cenu utíkat. Postavila se a vyzývavě vypnula hruď a zvedla hlavu. Upřeně se dívala směrem, ze kterého viděla jejího nepřítele. Zamrčení se ozvalo znovu. Ale teď znělo nějak jinak. Vlastně možná takto znělo celou dobu, ale až teď si Julie všimla, že zní vlastně přátelsky.

Ne, přátelsky to je silné slovo, ale nebezpečné taky není. Zapískala. A ještě jednou. Mrčení se ozvalo znovu. Julie těkala očima v místech, kde ten zvuk slyšela. Pískla znovu. Tentokrát se mrčení ozvalo jen pár metrů před ní a ona zahlídla tu bílou věc. Přiblížilo se to k ní. No ne. Vždyť je to kočka. Velká kočka. A jak si Julie všimla, není úplně celá bílá. Má na sobě vybledlé flíčky a její ocas také není čistě sněhový. Julie údivem vydechla. "Tak ty jsi ten můj yetti." Kočka se o krok přiblížila. "Neboj se, číčo." Dřepla si Julie. Kočka znovu zamrčela. Teď to Julii znělo, jako předení. Julie pískla. Kočka se jí přiblížila na dosah ruky. Julie pohnula prsty a číča o kousek odskočila. "Klid. Jenom klid. To nic." Snažila se ji Julie utěšit, ale sama měla co dělat, aby přiměla její srdce bít klidněji. Kočka se o ten skok znovu přiblížila. Tentokrát, když Julie pohnula prsty, číča ani nedutala. "Tak je to dobře. To je ono." Julie ji pomalu drbala pod krkem a na hrudníku. Zdálo se, že kočka snad přede. O krok postoupila k její lidské kamarádce. Sedla si těsně před ni a nechala se hladit a drbat. Při tom spokojeně předla. Julie se usmála. "No vida, tak se mě tady možná bude líbit." Číča se přiblížila ještě blíž a opřela se o Juliin bok. Ta ale neudržela tu váhu a spadla. Kočka rychle odskočila a začala prskat. "Klid, holka. To nic." Řekla Julie hlasitěji, než chtěla a rychle vyskočila na nohy. Kočka se polekala a utekla. Julie zůstala stát, jako opařená. Teprve teď jí pomalu docházelo, že si právě pohladila divokou přerostlou kočku. Rozhodla se, že si ji ochočí. Zítra sem zajde znovu. Teď svoji kočku ale nechá v klidu. Sebrala si batoh, oprášila se od listí, které se na ni při pádu nalepilo, a vykročila zpátky domů s o mnoho lepší náladou, než se kterou odcházela.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře