Jak se může všechno zvrtnout

25. prosinec 2013 | 19.08 |

Podle očekávání jsme letošní Vánoce trávili u prarodičů. Bylo to jiné. Dost jiné, ale stejně hezké.  Večeře byla v kuchyni, která je, jak dědeček říká, pro dva. Nás tam bylo i se psem 6. Naštěstí je to jenom jorkšír a pod stolem moc nezavazí. Nenechala jsem si ujít odpolední dětskou mši a pak jsem už v potmě a vichru utíkala domů. Od rána jsem tradičně nic nejedla a tak jsem každého popoháněla, ať už je konečně salát a maso na stole. Když se dojedlo, šli jsme všichni do vedlejšího pokoje. Psí si začal hrát se svým dárečkem ještě v papíru, a já začala rozdávat balíčky. Bohužel, sestra už je veliká a právo rozdávat dárečky mě s radostí předala. Tak jsem se usadila pod stromek a začala rozdávat. Mimo několik věcí, o kterých jsem věděla, tam na mě čekalo i pár blbůstek, které byli opravdu překvapením. Třeba takový přívěšek zvířátka neurčitého druhu - nejspíš z Marsu, nebo možná až z Pluta od sestry mi udělal velkou radost. Na takové pitominky mě užije, takže už visí hezky na mobilu. Sestra už dokonce zapomněla, co si to v říjnu kupovala za oblečení, takže měla překvápko také. Ale nejvíc nás všechny pobavil můj nápad koupit sestře barevnou afro-paruku. Jeden čas pořád otravovala, ať jí ji koupím, tak jsem to udělala. Sestru z toho chytil záchvat smíchu, mě samozřejmě také a po nějakých pár desítkách minut jsme si utírali slzičky smíchu z očí. Pes mezitím z půlky zdemoloval pískací kost, takže už napískala a vypadal spíš jako barevný tunel. Příště mu koupím kovadlinu, ta mu snad vydrží o něco déle.
Dneska jsme jeli ke kmotřence pro dalšího Ježíška v podobě penízků. Už tuším, na co to půjde. Ale doufám, že se udržím a alespoň chvilku si je budu šetřit, a až pak je utratím za knížku. Ono mezi svátkami bych se jí asi stejně nedočkala. Zrovna jsem se pomazlila s dalším jorkšírákem a pozdravila rotvíka, který si zabral kuchyni. Není už nejmladší, tak dvorek vyměnil za barák. Když jsem si šla do kuchyně pro pití, nemohla jsem jorkšíra dostat z kuchyně do obýváku a jeho místo chtěl nahradit právě ten rotvajler. Tak si to představte.... Když jsme přijeli domů s více taškami, než s kolika jsme odjížděli - člověk si opravdu připadá jak Ježíšek, nebo možná (i když nerad) jako Santa, protože má v každé ruce dvě tři tašky a tak tak s nimi vleze do dveří. Pozdravili jsme babi a sebrali tašky s dárky od tatina. Nijak jsme na ně se ségrou nepospíchali a nejspíš jsme věděli proč. Na co nám proboha budou tři nákupní kabele a kopa lízátek? Do toho jsme každá dostali firemní hrníček. No dobrá, neříkám, bylo tam i pár fajn dárečků. Mě se sbírka zapalovačů rozrostla o další dva kusy - dobré kusy. A sestra dostala tapetu (nebo co to je) Eifelovky a povlečení se světle růžovými Eifelovkami.

Takže za prvé - sama ségra řekla, že už jednu Eifelovku má (a to je pravda, stojí jí u postele na stolku), takže místo toho mohl nějaký ten obrázek,  nebo puzzle (když už tak skládám) dát mě a navíc, ségra nesnáší růžovou. A už vůbec ne tuhle "vyblitou" světlou růžovou. Takže z povlečení ani z obrázku není zrovna nadšená a mě to mrzí. Protože víte, dva zapalovače, špicovní dva zapalovače nespraví to, že za ségru utratil o tolik víc. A nejde o to, kolik to stálo ale o to, že myslí jenom na ségru a ne na mě. Si myslí, že když mi koupí dva blbé zapíky že budu skákat až do nebe. Přitom to povlečení bylo stejně drahé jako moje puzzle. A kdyby aspoň trošičku uvažoval a řekl si "dobrá, ta mladší už má model Eifelovky, tak se podívám po něčem, co udělá radost i té starší. Vždyť přece nemá ráda jenom zapalovače. Má ráda také zvířata, knížky...." Jenže to on neví. A přitom o tom doma pořád básním. Mluvím o tom stejně, jako ségra o růžové barvě. Měl by nás znát, ale nezná nás. A já potom sedím na gauči a snažím se brečet co nejmíň, protože mě přirozeně mrzí, jak nás zná nebo nezná. Jak jedné nadržuje a druhé ne. A přitom se ani netrefil do jejího vkusu. Vždyť i ona má víc rozumu, i ona hned jak ten slavný obraz viděla, řekla, že už něco má, že mohl raději něco takového dát mě.
Takže Vánoce začali dobře. Pobavili jsme se nad barevnou parukou, babička začala luštit 1000 a 1 křížovku společně s propiskou v podobě rtěnky a skončilo to fiaskem pro každého. Mamku mrzí, jaký je tatin, sestru mrzí, jak jsem na ni nadávala (ale  nezlobím se na ni, nežárlím, jenom mě to prostě sere, že se snaží víc zavděčit jí) a já ještě teď utírám slzy, protože mě to celé zklamalo.

Ale pevně věřím, že vy jste si Vánoce užili, jak nejvíc to mohlo jít. Že jste nikoho nemuseli odvážet na pohotovost s rybí kostí v krku, že vám neshořel stromeček i se záclonami a že vám vaši domácí mazlíčci nesnědli všechno cukroví.

Jo, a abych nezapomněla - mamka nám taky dala jeden velký dárek. Na nový rok se stěhujeme. Je to jistý, takže se nemůžu dočkat Sylvestra, až z tadyma konečně vypadneme :-)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře